Než mě k ní David připustil, to bylo něco přemlouvání a vnucování se! Skoro jako by chtěl, abych se na ni načekal tak dlouho, jako on 🙂 Půl roku jsem se snažil vynutit pozvánku na první rande s jeho Aerovkou, až nakonec před Vánoci zjihl, a já mohl přijít!

 

Vyhráno ale nebylo! Zatímco já jsem s ní chtěl být sám, abychom se vzájemně “očichali” a opadla nervozita z prvního setkání, David najednou začal vysvětlovat, že má v garáži hrozně práce a nemůže pryč ani na minutu.

Práci však evidentně jen předstíral, neboť mu všechno neustále padalo z ruky, jak mě v jednom kuse sledoval, jestli se k jeho lásce nepřibližuji víc, než je povoleno 🙂 Moje prosba o poskytnutí hadříku na vyleštění šmouh na laku karoseria téměř skončila fyzickou konfrontací, kdy mi velmi výrazně vysvětlil, ŽE SE NA NI NESAHÁ, a povolené je jen ofouknutí vzduchem z kompresoru!

 

Jeho žena Pavla mi však následně prozradila, že ona a děti jsou na tom úplně stejně jako já, a o Aerovce mohou pokud možno jen pochvalně mluvit, případně se na ni z uctivé vzdálenosti jednou za týden přijít podívat. V tu chvíli jsem si všechny ty projevy nedůvěry přestal brát osobně 🙂 a mohl se pustit do focení.

 

Vzhledem ke stísněným podmínkám, kdy ke stropu a stěnám bylo velmi blízko, však šlo veterána jen velmi obtížně oddělit od jeho ne příliš vzhledného okolí. Nepříznivou situaci umocňovala Davidova přitomnost, neboť si své pokusy o neodkladné kutilství vzadu přisvětloval sadou zářivek, které tvrdošíjně odmítal zhasnout! Z následné editace fotografií se tak kvůli komplikovanému odstraňování pozadí stala práce takřka na plný úvazek!

 

Jedinou světlou (reálně tedy spíše tmavou) chvilkou bylo, když byl David odvolán na večeři. Pozhasínal jsem veškerá nechtěná svítidla s cílem nechat vyniknout křivkám Aerovky z větší vzdálenosti, když v tom mi David připomněl význam slova okamžik… S plnými ústy rozrazil dveře garáže, aby zjistil, jaké nepřístojnosti se tam v době jeho nepřítomnosti odehrávají, neboť ho děti u stolu zasypaly zneklidňujícími dotazy typu: “… a tati, ten pán tam je ještě?” a: “… a tati, Ty se nebojíš, že Ti něco udělá s autem?” nebo: “… a tati …”

Ne, třetí otázku si již David v nejčernějších představách jen domýšlel, protože v tu dobu už jeho rychlé nohy vířily prach nad každým čtvrtým schodem cestou dolů, jak se snažil vrátit v čase před onu proklatou chvíli, kdy podlehl naléhání prázdného žaludku…

 

Aerovka z roku 1936 je opravdu krásná a rozhodně si spolu ještě máme co říct! S Pavlou se však domluvím, že ji znovu navšítím, až David nebude doma, abych měl více času podívat se jí pod kapotu, kam jsem nyní mohl jen v rychlosti nahlédnout 😉

 

Příležitostí ale nejspíš moc nebude. Když jsem Davidovi přišel ukázat výsledné fotografie, zmínil před Pavlou, že jedu na pánskou jízdu na Kubu, a významně při tom pozvedl obočí. Pavla rychle odtušila, kam míří, a razantně mu připomněla, že on má svoji Kubu v garáži, kde strávil restaurováním původního vraku posledních deset let rodinného života 🙂