… ztratí svého současného ducha … zemře i Raul Castro … bude plná turistů … převezme uspěchaný styl života euro-atlantické civilizace …
Tak nějak jsme se s kamarády ze skupiny Létající Obušky přesvědčovali, že je nejvyšší čas odletět na Kubu, abychom ji ještě zastihli autentickou. A také jsme tímto vytvářeli argumentační bázi pro to, abychom před našimi polovičkami každý obhájili potřebu uskutečnit pánskou jízdu právě teď, v lednu 2018! 🙂
Samozřejmě, že jsme to nestihli! Turistů je na Kubě spoustu (byť stále ještě koncentrovaných do nejznámějších míst, zatímco většina Kuby je turisty asi stále nepolíbena) a odvětví navázaná na turismus již vůbec nepůsobí socialistickým dojmem. Kapitalismus zde již zapustil kořeny, byť se to zatím opravdu týká jen ubytování (tzv. casa particular, tedy ubytování v soukromí) a taxíků.
Zato obchody, domy, veřejná prostranství nebo silnice jsou pořád ještě dokladem socialistického hospodářství a nedostatku peněz. Dokazují, jak dopadne země, kde všechno patří všem a tím pádem se nikdo konkrétní nemusí o nic starat.
Přesto to byly právě domy, které na mě, především v Havaně, zapůsobily nejvíce. Jak krásné a bohaté to město muselo být! A stále svým způsobem krásné je. Bohaté už ale evidentně dlouho ne. Při troše fantazie si člověk i nyní dokáže představit, jak výstavní zcela jistě ty paláce, rezidenční domy a bulváry byly!
Havana byla stavěna velkoryse, s přesvědčením, že současnost bude trvat věčně. Oč honosnější města se budují, o to naléhavěji nastavují zrcadlo pomíjivosti, když společnost později nemá prostředky byť na jejich prostou údržbu a obnovu. S nadsázkou bychom tedy mohli přidat další argument: Pojeďme na Kubu dřív, než se rozpadne.
Ale ne, menší, turistická městečka jsou již viditelně v lepším stavu co se infrastruktury i služeb týče. Přitom si stále udržují svůj starobylý ráz. I v Havaně je místy vidět snaha o obnovu některých domů, náměstí a dalších veřejných prostranství. Ale zatím to jde velmi pomalu, dle možností veřejných financí.
A zdá se, že by to mohl být právě turismus, který zemi přinese potřebné prostředky. Paradoxně však turistika není oficiálně schváleným důvodem návštěvy Kuby. Stále ještě si musíte vybrat z nabídky, kde je např. vzdělávání, výzkum, náboženství, novinařina, humanitární projekty… Ale turistika chybí. Naštěstí je mezi oficiálně nabídnutými důvody i jeden žolík, který je na první pohled úsměvný, ale ve své podstatě přesně vystihuje, co turisté na ostrově vlastně všichni dělají: podpora kubánského lidu 🙂
Ačkoliv je na jednu stranu velká škoda, jak se šedesát let komunismu podepsalo na kdysi vyspělé a prosperující zemi, pro ostatní svět Kuba, a Havana zejména, díky tomu představuje velmi zajímavé místo s neopakovatelným geniem loci. Procházka havanskými ulicemi někdy evokuje dojem návštěvy města stiženého nukleární katastrofou, tak depresivní mohou kdysi pyšné, dnes zdevastované domy zanechat dojem.
Mentálně ale Kubánci naštěstí bezútěšně určitě nepůsobí. Povětšinou na ulicích potkáte usměvavé a přátelsky působící muže a ženy, kteří si alespoň navenek s prostředím, v němž žijí, příliš starostí nedělají. Jak nám řekla paní, u níž jsme bydleli v Remedios, těch 60 let naučil Kubánce netečnosti stran státního zřízení a životních podmínek. Starají se dennodenně o to, jak zajistit živobytí pro svoji rodinu. A evidentně také o to, aby při tom vypadali k světu – málokdy narazíte na Kubánce v otrhaných šatech. Naopak, z průčelí domu, kam byste se v obavě o svůj život báli jít i za bílého dne, se většinou vyloupne Kubánec s naleštěnými botami a bělejší než bílou košilí 🙂 Všudypřítomné nablýskané “ameriky” z padesátých a šedesátých let, kterým se věnuji v samostatném článku, unikátní zážitek z Kuby jen umocňují.
