Je to již mnoho let, kdy Létající Obušky, slavná brněnská kapela působící na Vysočině, naposledy rozšířila své řady. A tak se není čemu divit, že je to již mnoho let, kdy členové kapely začali vyvíjet čím dál intenzivnější nátlak na svého tajemníka Aloise, aby do kapely draftoval nového člena. Dokonce to šlo až tak daleko, že nám bylo víceméně jedno, na co by hrál nebo jestli by jen zpíval, i když samozřejmě nejraději bychom mezi námi uvítali nějakého univerzála schopného zazpívat a zahrát všechno, jen abychom si občas také mohli odpočinout. Každá kapela, které tajemník zaplní deníčky na tři roky dopředu, jistě ví, o čem mluvím.

Až vloni na podzim Alois vyměkl a s ohledem na jeho pověst spořílka, která ho v hudební branži doprovází, nám doslova vyrazil dech! Po další z bouřlivých debat na téma “je nás málo, chceme víc!” se před nás po koncertě postavil, z kapsy vytáhl šest letenek a se slovy “po příletu vás čeká Kuba” nám je předal. Ano, letenek bylo jen šest, protože Hynek a Bohúš byli za své kázeňské prohřešky při koncertech z plánované služebky vyloučeni. Ale překvapivě neměl letět ani Alois, prý aby na oba hříšníky dohlédl. Šestá letenka byla pro našeho věrného fanouška Čestmíra, právníka. Alois měl vše promyšlené a pro případ, že bychom se s Kubou na místě domluvili, chtěl vše podchytit i smluvně, říkali jsme si.

Na letišti jsme tedy mezi sebe přibrali Česťu, a ve VIP salonku jsme položili základ naší cesty. V letadle jsme pak v kladení základů pilně pokračovali, až letušky palubním telefonem musely všem cestujícím oznámit, že červené víno již došlo.

Celou cestu jsme dávali dohromady seznam otázek, kterými Kubu zasypeme, a také písniček, kterými nás má zasypat Kuba, abychom posoudili, zda je pro nás dost dobrý.

Letadlo přistálo v Havaně. Až v tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme se Aloise ani nezeptali, kam vlastně za Kubou letíme. Ale s destinací jsme byli spokojení. Jednomyslně jsme hned zvolili Václava naším mluvčím: jednak pro to, že vypadal jak místní, jednak pro jeho jazykové vybavení (“hola” a “que tal” z nás všech říkal se suverénně nejlepším přízvukem). Jen Kuba nikde. Inu což, asi mu do toho něco vlezlo. Však zdejší mentalitu známe – maňana! 🙂

Sotva jsme se ubytovali, šli jsme do restaurace plné servírek s králičími ocásky na zadečku, a pak hned spát – však už také bylo pět hodin brněnského času. Po snídani jsme vyrazili do štatlu sehnat něco na pití. Sotva jsme to vypili, šli jsme hledat dál. Nohy nás neomylně dovedly do muzea rumu. Dvakrát jsme se nerozmýšleli a dali si každý dvakrát guarapo, do kterého nám vylisovali čerstvou třtinovou šťávu před očima. Na sedmiletém rumu nešetřili, takže to mělo opravdu šťávu, a na Václavovi už začínalo být vidět, že na něj doléhá časový posun 😉 Naštěstí byl ale Oldřich ostražitý za dva, a tak Václavovi vše s odstupem převyprávěl.

Na závěr poutavého vyprávění jsme v muzejním baru dostali další panáky rumu, což nám i v deštěm skrápěné Havaně rozjasnilo naše obzory.

Zbytek dne se již nesl v pohodovém tempu. Zvlášť v restauraci, kterou jsme poctili svojí návštěvou, budou na Obušky jistě dlouho vzpomínat!

Jen Kuba stále nikde. Líná huba holý neštěstí, řekli jsme si, a pověřili Václava, ať se někoho na ulici zeptá, jestli neví, kde je Kuba. Václav oslovil několik našich potenciálních fanoušků, a ti ještě před tím, než utekli, ukazovali všude kolem sebe. Všude být nemůže, zhodnotili jsme střízlivě situaci, a rozhodli se vydat směrem na jih, kam utíkaly ty děti.

Přijeli jsme do Remedios, milého postkoloniálního městečka poblíž Atlantiku.

Ale ani zde jsme na Kubu nanarazili. Nenechali jsme si tím kazit večer, však zpáteční let je ještě daleko! Maňana…

Snědli jsme výbornou večeři, která se ale bohužel některým z nás připomínala celou noc (a pak celý den) na záchodě 🙁 Ale večer byl příjemný, strávili jsme ho hraním společenských her. Už si přesně nepamatuji skóre, ale vyhráli Létající Obušky! 🙂

Další den se Obušci rozdělili – já zůstal věrný záchodové míse, ostatní jeli na pláž Cayo Santa María zkontrolovat, jestli tam náhodou není Kuba. Nebyl. Nemělo smysl pobývat dále v těchto končinách, a přesunuli jsme se ke Karibskému moři do Trinidadu.

Toto turisty vyhledávané romantické městečko zapsané v seznamu světového dědictví UNESCO bylo žhavým kandidátem na setkání s Kubou, protože zde se zpívá, hraje a tančí v každém baru a restauraci. Vzali jsme to od podlahy a během tří dnů prošli úplně všechny bary. Nejčastější odpovědí místních na dotaz, zda znají Kubu, bylo: “Kubu poznáte, až si dáte Havana Club!”.

Neodmítli jsme, ale Kubu nikde nepotkali. Na jeden den jsme dokonce popojeli do nedalekého města Cienfuegos, které také slibovalo mnoho hudební produkce, ale narazili jsme tam jen na veterány a jednu kočičku, která se na nás po dotazu, jestli náhodou nezná Kubu, podívala jak na voly, obrátila oči v sloup, zkontrolovala mobil, otočila se na podpatku, zakroutila zadečkem, sesunula brýle z čela na oči, zkontrolovala mobil, prohrábla si vlasy, žvýkačku v puse protáhla rukou do půlmetrové struny a pak ji vcucla zpět, zkontrolovala mobil, utvrdila se krátkým pohledem, že na ni ti volové stále ještě civí, zakroutila zadečkem, zkontrolovala mobil, nasedla do taxíku, a odjela. Na takové reakce nejsou Létající Obušky od svých fanynek rozhodně zvyklí, a nebudu zastírat, že jsme tam pak zůstali stát jak voli. Nicméně to podstatné jsme pochopili: Kubu nikdy neviděla.

Naštěstí jsme ale měli skvělého pana domácího, který nám dal naději na příští den, i když jsme z jeho rady byli zpočátku poněkud rozpačití. Kubu prý nejlépe uvidíme z koňského sedla! Inu což, i Masaryk měl k výhledu ze sedla koně pozitivní vztah, tak jsme tuto radu uposlechli a vyrazili do divočiny.

Cestu nám sice hned dvakrát zkřížila místní krasavice Fátima, ale my se nedali svést, a po krátkém občerstvení guarapem z opět čerstvě vylisované šťávy jsme pokračovali do vnitrozemí ostrova.

Na nečekané občerstvení jsme narazili uprostřed ničeho. Stála tam chýše, a v ní velmi temperamentní a zábavný chlapík, který nám předvedl výrobu kávy z vlastní sklizně od rozdrcení ve hmoždíři, pražení, až po její uvaření v síle, kterou si každý z nás přál. Také nám dal ochutnat vlastní doutníky a při tom ukázal, jak který politik či herec drží doutník, jak ho drží ženy, a jak všichni ostatní, kteří musí pracovat rukama 🙂 Kávu nám průběžně ochucoval rumem a dalšími likéry, do kterých máčel i doutník, aby prý bylo jejich kouření vždy nějak ozvláštněné. Po půl hodině jsme se z chýše vymotali a nalezli na hřbety koní.

Další zastávkou byla naštěstí koupačka v jezírku pod vodopádem, kde se nedalo koupit nic k pití, a my tak dokonale vystřízlivěli!

Jinak výborný výlet kazilo jen vědomí, že ani tentokrát se Kuba neobjevil. Začali jsme být lehce nervózní – přece jen už byl náš pobyt na ostrově svobody za svojí polovinou a po novém potenciálním členu kapely zatím ani vidu ani slechu. Zvažovali jsme, zda kontaktovat Aloise a požádat ho o intervenci, ale řekli jsme si, že by nás měl za břídily, a tak jsme tuto myšlenku zavrhli.

Ale již nebylo na co čekat. posledním místem, kde se mohl nacházet, bylo Viňales. Podle původního itineráře jsme tam totiž měli jet hned po příletu, ale kvůli tornádu, které zasáhlo Havanu a oblast Pinar del Río, v níž Viňales leží, krátce po našem příletu, jsme naši trasu otočili.

Na tabákové plantáži jsme na Kubu nenarazili. Ale zjistili jsme jednak, že Fidel žije, ale hlavně, že nejsme sami, kdo někoho hledá. Místní veřejná bezpečnost pátrá po těchto výtečnících:

Pokud byste o některém z nich něco věděli, kontaktujte prosím příslušné úřady.

Kromě vola jsme ale na nikoho zajímavého nenarazili, což těm vnímavějším z vás již samo o sobě prozrazuje, že jsme nenarazili ani na pro nás čím dál tajemnějšího Jakuba.

Zato do nás ale málem narazil meteorit, minul nás jen asi o půl kilometru! Neminula nás však televize, která okamžitě přijela natáčet, ale s publicitou jsme nikdy neměli problémy, takže náš výlet po okolí ukončilo pár profesionálních úsměvů do kamery.

Přesunuli jsme se k hotelu Horizontes Los Jazmines, kde se (pod hotelovým pseudonymem Bella Vista”) natáčely dva díly („Poselství z neznámé země“ a „Rukojmí v Bella Vista“) ze seriálu 30 případů majora Zemana, které byly v seriálu situovány do Jižní Ameriky, ale reálně se natáčely ve Viňales.

Důvod naší návštěvy byl jasný – před hotelem pro vytvoření pohodové atmosféry koncertují najatí muzikanti, a byla šance potkat zde Kubu. Nastalo se, ale abychom Aloisovi přivezli alespoň nějaký výsledek, uzavřeli jsme družbu s místní dívčí kapelou. Jedna z členek kapely pak hned začala vytrubovat do světa, jaká skvělá jsou Létající Obušky kapela, a že jsou právě ve Viňales a už týden hledají Kubu. Bylo to od nich moc hezké, protože náš příběh všechny ostatní návštěvníky hotelu zaujal a jeden přes druhého se ptali, odkud že jsme, a kde všude už jsme Kubu hledali. Bylo až dojemné vnímat jejich soucitné pohledy. Také jsme si samozřejmě byli vědomi, že tímto svým příběhem zvyšujeme šanci našeho budoucího turné po tomto ostrově 😉

My si pak prohlédli ještě krásné ameriky, které místním závidí i Američani, a s přicházejícím večerem jsme se vydali zpět do centra Viňales na večerní veselici se zpěvem a tancem. Byli jsme ale poměrně vyčerpaní, takže nabídku pořadatelů na naše večerní vystoupení jsme s díky odmítli, a jali se důsledně prozkoumat návštěvníky, aby nám ten Jakub zase neproklouzl mezi prsty.

Důsledný průzkum skončil ve tři ráno neúspěchem. Alois nás zabije! Zaplatil nám právníka a letenky a my nejsme schopní za 10 dní najít Kubu! Přepadla nás deprese a začali jsme dávat dohromady seznam příčin, proč jsme to nezvládli. Na prvním místě jsme uvedli tornádo, na druhém meteorit. Dalšími příčinami jsme neztráceli čas – Alois je empatický člověk a jistě pochopí, že v takovýchto dramatických podmínkách se nedalo pracovat!

Vrátili jsme se do Havany, protože druhý den naše služební cesta končila. Pokusům o objevení Kuby jsme věnovali celou noc a celý poslední den, ale objevili jsme jen krásy a strasti Havany.

Na letišti jsme alespoň symbolicky připili na nepoznaného Kubu a vrátili se zpět.

Kliknutím otevřete galerii.

Alois nás nezabil. Ale když jsme mu se vší naší přesvědčivostí popsali, že výlet byl sice fajn, ale jeho úkol jsme nesplnili, protože jsme ani přes nezměrné úsilí (a TORNÁDO a METEORIT!) za celou dobu Kubu ani nezahlédli, podíval se na nás jak na voly, obrátil oči v sloup, zkontroloval mobil, otočil se na podpatku, sesunul brýle z čela na oči, chytil hlavu do dlaní, a se slovy “tu Kubu jsem pro vás vymyslel jako nepeněžní odměnu, když jste pořád remcali, že máte málo, vy volové” nasedl do taxíku, a odjel.